Jako každá revoluce, tak i ta současná, vedená pod praporem umělé inteligence, požírá své děti. Neděje se to na náměstích za víření bubnů a před zraky po krvi toužícího davu, ale v tichosti, na serverech plných výkonných procesorů od společnosti NVIDIA, a v kancelářích softwarových společností. Rychlost s jakou AI mění oblast vývoje softwaru je však překvapením i pro ty největší technooptimisty. Programátoři se díky tomu během několika měsíců dostali z pozice nedostatkového zboží do pozice ne nepodobné běžcům před automobilem z románu Železné město Julese Verna.
Ano, je mi jasné, že si nyní někteří z vás myslí, že přeháním a vidím i zástupy programátorů křičících, že AI je blbá jak troky, a že je, mistry řemesla, kteří každý den navrhují algoritmy řešící nejsložitější problémy lidstva nikdy nenahradí. Nemá smysl se přít, předestřu vám své argumenty a soudcem nám bude čas.
V tomto bodu se nevyhneme krátké historické vsuvce. Samostatné řemeslo programátorské začalo vznikat ve 40. letech minulého století společně s rozvojem počítačů. Klíčovou úlohou programátorů bylo analyzovat řešený problém, rozdělit ho na menší, algoritmizovatelné části, a ty pak převést do jazyka počítače, v úplných počátcích do nul a jedniček, pak do “strojového kódu”, nízko úrovňového jazyka Assembler, a od 50. let pak do vyšších programovacích jazyků jako Fortran. Ty představovaly první významnou úroveň abstrakce, protože programování v nich nevyžadovalo hlubokou znalost konstrukce počítačů, a otevřelo tak dveře do oboru všem s dostatečnou intelektuální výbavou, tedy cca 5 % populace.
V roce 1993 jsem přecházel z 8biťáku (v pozadí) a Basicu na 32bitovou 386ku s Pascalem a DBase. Zimní bundě se nedivte, rodiče nám koupili počítač, takže se moc netopilo.
Když se pak v 90. letech minulého století dostal osobní počítač do každé rodiny, která ho o deset let později připojila na internet, začala rychlá expanze softwarového průmyslu a s ní spojený růst poptávky po programátorech se znalostí vyšších programovacích jazyků. Software pronikal do všech oblastí života a to vedlo ke specializaci. Původní programátorské řemeslo se rozpadlo na analytiky, databázové specialisty, vývojáře webových či desktopových aplikací a podobně, a ti všichni se navíc začali specializovat na nějaký technologický stack například na Java, PHP, atd.. Poptávka po lidech, kteří dokázali převádět problémy z lidštiny do jazyka počítačů vystřelila do nebe.
A tak vznikl nový chráněný lidský druh, Homo Programaticus, který žil jednou nohou ve světě lidí a druhou ve světě počítačů a dokázal mezi nimi dělat tlumočníka, za což byl skvěle placen. Náplní jeho práce nebylo ani tak nacházet každý den nové algoritmy nebo originální řešení problémů, ale spíše vybírat jaká existující řešení použít, zkombinovat a jak je co nejefektivněji zapsat v daném programovacím jazyce. A pak přišla AI.
Současné jazykové modely nejsou inteligencí, tak jak si ji představujeme na základě Kubrickovy Vesmírné odysey nebo Cameronova Terminátora. Nemají emoce, nechtějí vám ani pomoct, ani ublížit, nebojí se o sebe, a co se naučily, to vám také řeknou (pokud nepřekročí moderátory nastavené hranice). Jejich hlavní a zásadní přínos pro běžné uživatele počítačů však spočívá v tom, že nepotřebují znát jazyk počítačů, aby se s nimi dorozuměli. Vystačí si se svým rodným jazykem. To je zásadní změna v tom, jak s počítači komunikujeme.
Začalo to nulami a jedničkami, přes zdrojový kód to došlo k vyšším programovacím jazykům a nyní na počítače můžeme mluvit přirozeným jazykem. Homo Programaticus tak ztrácí svou hodnotu překladatele do jazyka počítačů, a naopak, řada lidí, pro které byla neznalost programovacích jazyků zásadní překážkou pro to, aby dokázali řešení na počítači sami vytvořit, s tím nyní může začít.
To ale není jediné narušení hodnoty práce programátorů, AI tne podstatně hlouběji do živého. Nové modely a s nimi spojené nástroje jako Opus 4.5 a Claude Code totiž nejsou jen pouhou extenzí jednotlivého programátora využívanou jako chytrá nápověda. Jsou to autonomní stroje, které dokážou na základě zadání v lidské řeči vytvářet komplikovaná řešení, testovat je, hledat v nich chyby a navrhovat jejich vylepšení. Jsou evolučním skokem a změnou paradigmatu celého softwarového vývoje.
Jazykové modely představují agregovanou zkušenost celého oboru, jsou trénovány na masivním objemu existujícího kódu, dokumentace a diskusí, a fungují tak jako kolektivní paměť generací vývojářů, bez vazby na jeden jazyk (programovací či lidský), školu či návrhový vzor. Na rozdíl od člověka nemají ego, kariéru ani motivaci chránit své know-how, a proto kombinují řešení čistě podle účelnosti, nikoli podle osobního statusu nebo zvyku.
AI dnes navíc zdaleka negeneruje pouze kód. Z přirozeného jazyka popisujícího uživatelského zadaní připravuje business analýzu, návrh řešení a technologií, i rozpad na jednotlivé kroky vývoje. Ano, má to svá úskalí a neobejde se to bez člověka, o čemž si povíme později.
Řada vývojářů s výše uvedenými tvrzeními nebude souhlasit, přičemž bude vycházet ze zkušeností, které získali s první generací reálně použitelných modelů jako byl ChatGPT 3.5 a nástrojů typu Copilot. AI používali vlastně jako chytrou nápovědu, která bez širšího kontextu generovala kusy kódu. Tento přístup vedl k tomu, že juniorní vývojáři generovali velké množství nekvalitního kódu, zatímco senioři někdy strávili jeho opravou až o 30 % času navíc, než když si kód napsali kompletně sami. Dnešní modely a nástroje jako Claude Code a Opus 4.5 jsou však již úplně jinde.
Když to říká legendární vývojář Linus Torvalds, měli byste poslouchat.
Bylo by také chybou, považovat každé použití AI ve vývoji za vibecoding, tedy intuitivní používání AI k rychlému generování kódu bez pevného rámce kontroly a odpovědnosti. Průmyslová realita směřuje jinam. Vibecoding je vhodný pro experimenty a rychlé prototypování, ale v okamžiku, kdy má software nést dlouhodobou odpovědnost, bezpečnostní rizika a provozní důsledky, přestává stačit.
Budoucnost tak leží v metodice, která neposouvá programátora do role „rychlejšího pisatele kódu“, ale do role kurátora a auditora. Člověk v ní neurčuje, jak má být kód napsán řádek po řádku, ale co má systém dělat, jaké hranice nesmí překročit a zda výsledek odpovídá záměru, architektuře a rizikovému profilu. Rozdíl mezi těmito přístupy tak neleží v použité technologii, ale v tom, zda je vývoj řízený proces s jasnou odpovědností, nebo jen rychlá improvizace bez dlouhodobých následků.
Řeknu to natvrdo. Profese programátora v podobě, v jaké ji známe dnes, končí. Ne zítra ani příští rok, ale v horizontu patnácti až dvaceti let, až korporace a státy vypnou poslední velké legacy systémy, se o ní bude mluvit už jen v učebnicích. Ne jako o tragédii, ale jako o přirozeném vývojovém stupni. Pokud se vám to zdá přehnané, podívejme se na jednu historickou paralelu, která je překvapivě přesná.
Dnešní programátoři mají totiž mnoho společného s mnichy končícího středověku. Prakticky exkluzivní znalost „psaného jazyka“, nástroje a infrastruktury nutné k jeho reprodukci, uzavřenou komunitu, schopnost určovat standardy a zároveň moc je vynucovat. To vše z obou skupin činilo privilegovanou kastu. V 15. století přišel knihtisk. Ve 21. století přichází umělá inteligence.
Pokud jste četli román Jméno růže od Umberta Eca nebo viděli jeho filmovou adaptaci, víte, že klášterní knihovna v příběhu není jen kulisou. Je symbolem moci. Kdo kontroluje text, kontroluje myšlení. Kdo kontroluje přístup ke znalostem, kontroluje svět. Ve středověku nebyla kniha informací v dnešním smyslu slova. Byla artefaktem, vzácným, drahým a ručně vyráběným. Přesně tak, jako je dnes software. A kláštery držely celý výrobní řetězec: opis, korekturu, uchování i interpretaci. Nebyli to jen opisovači. Byli to správci reality.
Jméno růže (1986, režie Jean-Jacques Annaud) - Sean Connery v roli Williama z Baskervillu ohledává tělo mrtvého programátora, kterého postihl infarkt po první kontaktu s Claude Code.
Knihtisk tento monopol nerozbil silou. Rozbil ho škálou. Najednou bylo možné vyrábět stovky kopií rychleji a levněji než jednu ručně. Opisovači nezmizeli ze dne na den, ale během několika desetiletí se z jejich řemesla stala historická poznámka pod čarou. Do konce 16. století bylo opisování knih jako masová profese v Evropě prakticky mrtvé. Nebyl to konec mnichů. Byl to konec opisovačů.
Ti, kteří přežili a prosperovali, nebyli ti, kdo psali písmena nejrychleji nebo nejčistěji. Byli to ti, kdo dokázali změnit svou roli. Začali vytvářet nové příběhy, objevovat nové poznatky, vybírat texty, editovat je, interpretovat, učit, provozovat tiskárny a stát se kurátory znalostí.
A dnes se děje totéž. Programování jako mechanické řemeslo míří ke stejnému osudu, jaký potkal opisování knih. Ne proto, že by software přestal být důležitý, ale proto, že se z překládání zadání do jazyka počítačů stává reprodukční práce, kterou stroje zvládají rychleji, levněji a ve větším měřítku než člověk.
V roce 2025 proběhla řada velkých propouštění v technologických firmách, která byla částečně spojena s přechodem na AI a restrukturalizací:
- Více než 140 000 míst v tech sektoru bylo zrušeno a to i ve firmách jako Amazon, Microsoft či Intel.
- Propouštění zahrnovalo i vývojáře jako součást optimalizace při zavádění AI technologií.
Tohle ale není zvěstování apokalypsy. Je to popis přesunu hodnoty. Přežijí, a budou prosperovat, ti samí lidé jako tehdy: autoři systémů, architekti významu, ti, kdo umí formulovat problém, navrhovat řešení, nést odpovědnost za jejich důsledky a garantovat, že celek dává smysl, je bezpečný a funguje v reálném světě.
Ano, povede to k zaplavení trhu obrovským množstvím softwarového braku, stejně jako knihtisk vedl k zaplavení trhu bezcennými knihami. Ale právě proto poroste hodnota softwaru, který bude vznikat odpovědně, s korekturou, bezpečnostními pravidly a jasnou garancí smyslu. Tento přístup označujeme jako AI-augmented development.
Každý, kdo se nad současným vývojem softwaru a rolí umělé inteligence zamyslí bez ideologických brýlí, si nutně položí dvě základní otázky. Nejsou technické, ale systémové.
Odpověď na první otázku není ani překvapivá, ani znepokojivá. Jazykové modely se neučí jen z historických dat, ale stále více z interakce s lidmi. Z toho, na co se ptají, jak formulují zadání, které výstupy přijímají, které odmítají, kde upozorňují na chyby a kde trvají na nápravě. Každá korekce, každé upřesnění a každé odmítnutí je signálem o tom, co je správné, použitelné a žádoucí.
Jinými slovy: kvalita budoucích modelů nebude záviset na tom, kolik kódu dokážou vyprodukovat, ale na kvalitě lidského vstupu a zpětné vazby. Pokud by tento lidský korektiv zmizel, systém by se postupně uzavřel do sebe a degeneroval. Právě člověk je tím, kdo udržuje směr vývoje ukotvený v realitě.
Druhá otázka míří ještě hlouběji. Pokud stroje zvládnou generovat analýzy, návrhy i kód, k čemu je vlastně člověk?
Odpověď neleží v implementaci, ale v autorství a odpovědnosti. Hodnota člověka se přesouvá do oblasti kreativity a formulace zadání, do schopnosti vymýšlet nové systémy a nové způsoby jejich použití. Člověk je tím, kdo rozhoduje co má vzniknout, proč to má vzniknout a za jakých podmínek.
Současně je to člověk, kdo nese riziko a odpovědnost za důsledky. Kdo hlídá bezpečnost, integritu a konzistenci řešení. Kdo posuzuje, zda systém dává smysl nejen technicky, ale i ekonomicky, právně a společensky. A v neposlední řadě je to člověk, kdo drží v ruce pomyslný kill switch, schopnost vývoj zastavit, změnit směr nebo říct, že tudy cesta nevede.
Bylo by ale chybou se domnívat, že s příchodem AI se vývoj softwaru stane činností, do které se může bez dalšího pustit kdokoliv. Schopnost formulovat kvalitní zadání, systematicky pracovat s jazykovými modely a kriticky vyhodnocovat jejich výstupy není samozřejmost. Vyžaduje kombinaci analytického myšlení, doménového porozumění, disciplíny a odpovědnosti.
Budoucími nositeli hodnoty proto nebudou nutně programátoři v tradičním smyslu slova ani klasičtí „IT specialisté“. Budou to chytří a vzdělaní profesionálové, kteří dokážou spojit porozumění problému s řízením automatizovaného procesu jeho řešení. Lidé, kteří umí pracovat s AI jako s výrobním systémem, nikoliv jako s hračkou.
A právě zde se celý příběh láme. Pokud má být vývoj softwaru v éře umělé inteligence dlouhodobě udržitelný, nemůže být postaven na improvizaci. Musí mít jasná pravidla, odpovědnost, bezpečnostní rámec a metodiku Naší odpovědí na tento problém je následující manifest AI-augmented developmentu.
Tento manifest je naše veřejné stanovisko.
Nevznikl proto, abychom někoho přesvědčovali. Vznikl proto, abychom jasně řekli, jak pracujeme a čemu věříme.
Psaní kódu přestalo být vzácnou dovedností.
Stalo se reprodukční činností, kterou stroje zvládají rychleji, levněji a ve větším měřítku než člověk.
Neznamená to konec softwaru.
Znamená to konec vývoje postaveného na ruční implementaci jako hlavním zdroji hodnoty.
Hodnota se přesunula výš – k rozhodování, autorství a odpovědnosti.
Umělá inteligence pro nás není „chytřejší programátor“.
Chápeme ji jako kolektivní paměť a zkušenost oboru – agregaci vzorů, řešení, kompromisů i chyb napříč generacemi vývoje.
AI nemá ego ani zájem chránit know-how.
Právě proto dokáže navrhovat řešení čistě podle účelnosti.
Odpovědnost však zůstává vždy na člověku.
Role vývojáře se neposouvá k rychlejšímu psaní kódu, ale k:
Člověk je ten, kdo může proces zastavit, změnit směr nebo říct „ne“.
Tuto pravomoc AI nikdy nemá.
Intuitivní, neregulované generování kódu má své místo v experimentu a prototypu.
Nemá však místo tam, kde software:
Produkční vývoj je řízený proces, nikoli improvizace.
Odmítáme anarchii maskovanou jako inovaci.
AI-augmented development chápeme jako:
AI u nás generuje.
Člověk rozhoduje.
Masové útoky necílí na originální řešení, ale na:
AI-generovaný, účelový a kontextový kód může mít menší attack surface než slepé přebírání konvencí.
To však neznamená chaos.
Bezpečnost, řízení přístupů, práce s daty a auditovatelnost jsou nutnou podmínkou profesionálního použití AI.
ISO 27001 pro nás není omezení inovací.
Je to rámec, který umožňuje AI používat odpovědně, bezpečně a ve velkém.
AI může generovat návrhy i kód.
Nemůže však nést odpovědnost.
Autor systému je vždy člověk – a organizace, která za něj ručí.
V době, kdy je implementace komodita a imitace otázka dnů:
Prodáváme:
Stejně jako knihtisk nezničil vzdělanost, ale zrušil opisovače, AI nezničí software, ale ruší ruční psaní jako nositele hodnoty.
Budoucnost patří těm, kdo:
AI-augmented development pro nás není trend.
Je to způsob, jak dělat vývoj:
To je naše veřejné prohlášení.
A náš závazek.
Co pro vás umíme v novém roce dělat ještě chytřeji než doteď, abyste byli pořád o krok napřed? Míň manuální práce, víc prostoru na přemýšlení, str...
Digitální agentura Cognito zvítězila ve výběrovém řízení vyhlášeném Národním úřadem pro kybernetickou a informační bezpečnost. Na základě tohoto r...
Ať už budete letos dělat cokoliv, vesmíru to bude stejně ukradené jako loni. Hvězdy na obloze budou, plus mínus, na stejném místě, planety a Měsíc...
