Láska za časů korony – díl I.

Novinky Jan Janča

Existenciální dramata jsou pro člověka ve středním věku většinou nuda, protože je píší rozervaní intelektuálové, aby imponovali teenagerům, kteří ještě nic nezažili, a proto chtějí o velkých životních tragédiích alespoň číst, případně se nechat nějakým intelektuálem ojet. Nejsem intelektuál, šéfuji digitální agentuře, která je jedním z malinkých zrnek písku v soukolí téhle celosvětové zdravotně-ekonomické lapálie. A protože miluji černý humor, nemůžu si nechat ujít příležitost tuhle tragédii okomentovat dřív, než mi matka všech krizí vypne proud a odpojí internet.

Krom toho jsem taky certifikovaná vědma. Že přijde velký ekonomický průser jsem říkal poslední rok a půl, takže jsem se nakonec trefit musel. Začalo to, a tohle datum si prosím někam zapište, ve čtvrtek 27. 2., kdy se poprvé, myslím tím během této krize, zhroutil DJ index a lidé od fochu si začali uvědomovat, že skončila velká párty.

Šel jsem s mladšími kolegy na oběd do Gardenu (doufám, že to tahle skvělá restaurace přežije) a po cestě jim říkal, aby si zapamatovali, co tenhle den dělají, protože je to jejich 11. září. Nemyslím si, že by mi nějak zásadně věřili, stejně jako tomu nevěřili čeští novináři, kteří ve své většině stále soutěžili o to, kdo napíše kreativnějším způsobem, že je Bureš kokot, kterého fakt nemají rádi. Myslím, že ten den vyhrál Fendrych, ale nechtěl bych křivdit Taberrymu. Počet nakažených v ČR, tedy oficiálně, byla čistá nula a corona byla v myslích většiny lidí pořád jen hnusné mexické pivo.

K večeru jsem na Linkedin vypustil svůj první apokalyptický příspěvek, který byl skutečně upřímně míněným varováním všem mým kontaktům, tedy i těm 90 %, které jsem nikdy neviděl. Z těch, které znám, však mnozí varování příliš vážně nebrali a vyzbrojení optimismem mládí a příručkou „kapitálové trhy pro začátečníky”, z níž přečetli minimálně první kapitolu obsahující poučku „nakupuj, když jsou ceny nízko”, se vrhli do víru nákupů.

Markovi Tesařovi bych se chtěl touto cestou omluvit, pokud moji odpověď na jeho komentář vzal jako investiční doporučení, sarkasmus se v textu nerozeznává snadno. Každý soudce by navíc musel uznat, že přijímat investiční rady od člověka, který vystudoval ekonomii a management na soukromé vysoké škole, jejíhož zakladatele ve Švýcarsku odsoudili za vytunelování Mostecké uhelné, je čiré bláznovství.

Ale nebudu vám lhát, tedy alespoň ne teď. Sice jsem delší dobu cítil v kostech, že se žene bouřka, která sfoukne hromadu stupidních startupů i dobrých, leč nešťastných, firem a jež nás donutí utáhnout si opasky o jednu až dvě dírky, ale ani na chvilku jsem neuvažoval o něčem tak makabrózním a bestiálním, jako se přihnalo o týden později. Prvního března přibyl první oficiálně diagnostikovaný nakažený v ČR a ve stejném týdnu musel FED napumpovat (čti vytisknout) do ekonomiky USA bilion dolarů, aby alespoň na tři dny stabilizoval situaci na burze.

Přesto kolega pořád věřil, že odletí s přítelkyní 14. března na dovolenou do Thajska, ale už alespoň zavrhl původní plán obchodovat na místě s rouškami, kterými si narvou kufry místo spodního prádla, předmětů za vášnivých a horkých subtropických nocí zhola nepotřebných. Ve skutečnosti však už byla scéna pro zatím největší drama našich životů připravena.

HO = Hókna od Odpoledne

V úterý 10. března, kdy bylo v republice 25 oficiálně nakažených, vyhlásila vláda uzavření škol. Už jsem měl o koronaviru něco načteno, takže jsem tušil, kolik procent lidí doženou vážné příznaky do nemocnice a jak dlouhá je inkubační doba. Vzal jsem kalkulačku a došel k závěru, že v ČR už je celkem jistě něco mezi 500 a 1000 nakaženými. S využitím černé magie, které v televizi říkají pokročilé algoritmy, nebo dokonce umělá inteligence, a jejíž zaklínadla najdete v každé středoškolské matematické příručce pod heslem kombinatorika, jsem došel k závěru, že jezdit MHD po Brně a Praze v sobě již skrývá pravděpodobnost setkání s vironosičem blížící se 1 %. To už nestálo za riziko, a tak jsem zavelel k celofiremnímu, zatím dobrovolnému, home office.

400 m2 pusta a prázdna za 70 000Kč měsíčně. Super investice.

Situace ovšem rychle eskalovala, koncem týdne už se vyhlašovala karanténa a zavíraly hospody. Začala se šířit panika, což se u národa, který by si mohl dát do státního znaku půllitr, dalo očekávat. Home office jsme s kolegy změnili z doporučení na nařízení a v pátek usínali s tím, že se nějaký ten týden neuvidíme. Kolega 5 hodin rušil letenky do Thajska a podařilo se mu vyhádat přebookování na říjen, za což byl rád, protože ještě nevěděl, že i tento termín je těžce nejistý.

Že už jde skutečně do tuhého jsem pochopil v sobotu, když mi kamarádi z oboru gastro vyčíslovali své ztráty a počty propuštěných. Bylo zřejmé, že uzavření hospod, hotelů a především hranic povede v celé ekonomice k dominovému efektu. Na kole jsem navíc potkal člověka zaměstnaného u Brněnských výstav a veletrhů, který mi potvrdil zvěsti o hromadném propouštění a nucenému pobytu zbylých zaměstnanců doma na 60 % mzdy. Přestal jsem upravovat původní roční plán firmy a raději si vytvořil jeho kopii s názvem Covid19 a poslal první „krizové memo” všem ve firmě, ve kterém jsem doporučoval přechod na levnější značky alkoholu a podobná žertovná moudra.

Černá středa a bílý čtvrtek

V úterý 16. března oznámila automobilka Škoda Auto i přes počáteční, zcela pochopitelný, odpor vlády zastavení výroby od následujícího dne, a to až do 5. dubna. Tato zpráva odstartovala skutečnou hysterii, paniku, jakou jsem neviděl ani v roce 2008, ani při prasknutí dotcomové bubliny. Výrobní firmy pochopily, že spadla klec, a dokonce i e-shopům a retailistům, kteří měli do té doby druhé Vánoce, začalo docházet, že pokud budou lidé bez příjmů, dlouho u nich nakupovat nebudou. To vyvolalo celý řetězec událostí, na jehož konci bylo praktické zmrazení většiny reklamních kampaní i části projektů na vývoji webových aplikací.

Do večera bylo jasné, že jsme v zakázkách na nejbližší měsíce přišli o několik set tisíc korun a že jsou naše obchodní plány pouze smutným potvrzením myšlenek velkého amerického myslitele Michaela Tysona, který říkal: „Každý má plán, dokud nedostane přes hubu.” Šel jsem spát se skutečně značnou depresí, ale věděl jsem, že je ještě brzy házet flintu do žita.

Řekni to písní...

Přes noc se situace skutečně uklidnila, lidé si asi vnitřně odžili hrůzu z toho, že si místo steaku za 1 000 budou chvilku, případně doživotně, případně chvilku než umřou, dávat sekanou za 100 a začali zase racionálně uvažovat. Stejně dobře je však možné, že má pravdu můj kamarád hledící na trh z pozice šéfa jednoho z největších obchodní řetězců, a to sice, že si lidé chtěli naposledy zavzpomínat na krásné dny před krizí. V každém případě se nám podařilo za enormního vypětí získat několik kontraktů, které nám vynahradily ztrátu z předchozího dne. Zároveň jsme však tvrdě osekali náklady v očekávání dlouhodobého propadu ekonomiky, který dosáhne podle střízlivých odhadů něco mezi 10 a 20 % HDP.

From hero to zero

Šílená doba přináší šílené příběhy. Nejlépe to ukazuje příklad Olivera Dlouhého a jeho startupu s dlouhým ocasem a duhovým rohem, který se zove Kiwi a prodává ve velkém letenky. Jeho přidanou hodnotou je, že vám dokáže nakombinovat letenky různých společností a dostat vás tak ze Singapuru do Pekingu s třemi mezipřistáními na různých, často obskurních letištích. Oliver dostal začátkem března titul podnikatel roku, který mu bezesporu po zásluze patří, a ještě 5. března se na Forbesu podělil o své myšlenky. Mimo jiné uvedl, že i dvě ztrátová čtvrtletí vás v nízkomaržovém byznysu můžou položit a že si dovede představit, že to v Kiwi dotáhne do důchodu a zemře jako CEO, respektive, že je to nejpravděpodobnější varianta.

Zdroj: www.forbes.cz

Vzhledem k tomu, že zavřené hranice a zákaz cestování ve velké části světa omezili turistiku na minimum a poslali letecké společnosti na cestu k bankrotu, jeví se teď naopak mnohem pravděpodobněji ty dva ztrátové kvartály. Inu, to jsou občas v životě paradoxy.

V podobné situaci je Airbnb a s ním i řada majitelů nemovitostí. Jen v Praze je 18 000 bytů určených ke krátkodobému pronájmu, do kterých se hodně dlouho žádný cizinec nepodívá, takže máme zaděláno na pád cen nemovitostí a minimálně krátkodobé omezení výstavby nových.

Proto bych Oliverův výrok poněkud poopravil a sám za sebe říkám, že jako nejpravděpodobnější vidím, že zemřu. Dokonce je teď o něco pravděpodobnější, že předčasně, takže možná dokonce jako CEO. Ale to už si zase trošku moc fandím.

Než přijde druhý díl

Mnozí z vás, především ti dříve narození, si po přečtení nadpisu řekli, že je všechno, jen ne originální. Dávám vám za pravdu, o mně je všeobecně známo, že jsem nikdy nic zásadně nového nevymyslel, ale dělám dobře kopie, někdy lepší, někdy horší. Tahle je sice dozajista horší, protože nejsem žádný Gabriel, natož Márquez, ale má svoji pointu. Cholera byla svého času, přesněji v 19. století, takovou pohromou lidstva, že se dostala mezi oblíbené klatby především ženské části naší romské populace. Závažnost koronavirové epidemie tedy bude možné hodnotit zpětně na základě toho, zdali v případě odmítnutí prosby o drobné, cigaretu, případně balíček pervitinu na brněnském Cejlu uslyšíte místo dnes obvyklého „choleru na tebe!” výkřik „koronu na tebe!”.

Držím vám všem palce a sobě také.

Co si dále přečíst