Jak jsme kalili weby aneb 5 let v životě digitální agentury

U nás v Cognito jsme za posledních 5 let mohli udělat lépe mnohé a zajisté lze s odstupem času na účet některých našich počinů skvěle žertovat. O to víc mě těší, že jsme první pětiletku přežili a navíc splnili takřka vše, co jsme si při založení společnosti předsevzali. Blbí mají holt štěstí, nejhloupější sedlák má největší brambory, a když je štěstí unavené i na vola sedne.

Ve 36 letech však i na mě doléhají první známky stařecké demence, a proto si neodpustím něco málo vzpomínání a sentimentálního blábolení o tom, jak se Cognito narodilo a rostlo, o jeho rodičích i kmotrech a v neposlední řadě také o jeho budoucnosti.

Partička, jež stála u zrodu naší digitální agentury, se dávala dohromady již od roku 2004. V té době jsem měl za sebou již pár let zkušeností s internetovým businessem a na triku projekty, jako byl první český mikroplatební systém DirectPay nebo ve své době úspěšnou sběrnu digitálních fotografií Mojefotky.cz (ano, v té době byli lidé ještě takoví blázni, že si ve velkém tiskli fotky z digitálů).

Měl jsem malý vývojářský tým, dělal grafiku, kódoval, hrál si na managera a žil spokojeným životem, jaký umožňoval e-business před příchodem hospodářské krize. Několik stejně tak nečekaných, jako šťastných setkání však odstartovalo sled událostí vedoucích k založení Cognito. Tedy alespoň tak nějak by mohl znít začátek popové verze příběhu o rozjezdu úspěšné společnosti pro milovníky startupů.

Pro realisty mám mnohem srozumitelnější a pravdivější rovnici:

Pokud vás nezajímají jemné nuance, dále číst nemusíte.

O prospěšnosti občasných návštěv restauračních zařízení

V jedné populární knize, žánrově kličkující na pomezí sci-fi a fantazy, začínají dějiny lidstva stvořením Adama. I když osobně považuji za pravděpodobnější scénář, ve kterém byla dlouhá řada opičích souloží zakončena zplozením malého degeneráta, kterému to hůře lezlo po stromech, za to lépe běhalo po dvou, uznávám, že na pořekadle „vzít to od Adama“ něco je. Rozhodně na tom něco bylo toho dne, kdy jsem potkal prvního art directora Cognito.

Propíjel jsem se pátečním večerem v baru plném gymnaziálních studentů příliš mladých na to, s jakou chutí pili, ale moc starých na to, aby se jim to někdo pokoušel rozmlouvat. Kapesné i výdělky z brigád proměňovali v rumový rauš, pivní štěstí a tabákový kouř stejně rychle, jako jim mezi prsty protékalo mládí, které se snažili chytnout pod krkem a zakřičet mu do tváře: „Teď si spolu užijeme, děvko!”.

Mezi nasávajícími gymnazisty se to těžko zapomenutelnými typy jen hemžilo. Zatvrzelí milovníci death metalu navlečení i uprostřed letní noci do snad jen potem čpících kožených kalhot, éterické máničky kráčejících ve šlépějích Kurta Cobaina doprovázené spoře oděnými grupies i excentrici nejasného hudebního vyznání a módního stylu.

I v této ZOO však z davu vyčnívala osoba, kterou bylo možné považovat buď za hodně škaredé děvče, nebo chlapce s výraznými androgenními rysy. Kdo Adama Hrubého někdy viděl, ví, o čem mluvím, ostatním posloužím následujícím mikropříběhem. Přítelkyně Petra Kašpara alias Freedyho, pro změnu našeho současného art directora, která Ádu poprvé potkala o pět let později na jednom z našich firemních večírků, po jeho prvním spatření prohlásila, že mám hrozně škaredou přítelkyni. Jsem nerad doslovný, ale pro úplnost dodám, že s mojí přítelkyní se seznámila tak deset minut po tom.

Již si nepamatuji, jak a proč jsme se dali s Adamem do řeči, zvlášť když jsem byl o generaci starší než on, vybavuji si však, že byl hodně sebevědomý v popisech svých schopností ve Photoshopu a velice přesvědčivý při šíření svých názorů na design. Slovo dalo slovo a o pár týdnů později už Adam udělal první design microsite pro ABB. Do založení Cognito v té době scházely 4 roky.

Podzim 2008, zleva: Adam Hrubý, první art director, a Petr Janů, současný ředitel společnosti.

A jak to bylo dál? Čtěte v druhém dílu článku.